Během březosti by klíčové body ukládání tuku u klisny měly zůstat stejné, případně u klisen, u kterých víme, že zpočátku laktace ztrácejí na váze, můžeme vybudovat tukové zásoby. 

Vyšší tělesná kondice přidává zbytečnou zátěž končetinám klisny a v případě zdravotních problémů může omezovat její pohyb a v případě obezity ztížit porod. Příliš tučné klisny mohou mít také problém s nižší produkcí mléka díky nahromadění tuku ve vemeni. 

Během prvním sedmi nebo osmi měsíců klisna nevyžaduje žádné zvláštní zvýšení hladiny kalorií. K udržení kondice ale potřebuje příjem kvalitních krmiv. Primárním krmivem je kvalitní píce ve formě pastvy nebo sena a zdroj vitamínu a minerálních látek. Jedním z typů sena nebo pastvin, kterým je třeba se vyhnout, je kostřava, která je často infikována endofytem, ​​který způsobuje březím klisnám problémy, jako prodloužení březosti, obtížný porod a nedostatku mléka. Ujistěte se, že veškerá podestýlka je bez kostřav. 

Pokud je klisna krmena stravou s vysokým obsahem škrobu, podporuje to vyšší hladiny inzulinu u klisny, což může vést k nepříznivému naprogramování metabolismu u hříběte. Obézní chovné klisny mohou vést ke snížené glukózové toleranci, změněné funkci slinivky břišní, snížené citlivosti na inzulín a změněné tělesné stavby hříběte, což může v budoucnu způsobit metabolické problémy. Kromě toho může nesprávná hladina mikroprvků ovlivnit rovnováhu antioxidantů a tvorbu volných radikálů, proto měď, zinek, železo, selen, vitamín E a beta-karoten mohou hrát významnou roli při zmírňování retardace intrauterinního růstu.

K největšímu zadržování minerálních látek u nenarozeného hříběte dochází v 10. měsíci březosti.

Pokud je klisna v optimální tělesné kondici mohou mít někteří chovatelé pocit, že k pokrytí jejich potřeb stačí pastva, minerální nepoměr ale může způsobit problémy. Již během březosti ale mohou nedostatkem některých prvků vznikat kostní abnormality, které mohou hříběti následně komplikovat vývoj a způsobovat nevratné změny. Suplementace prvku po narození již není účinná. Například u matek s nedostatkem mědi je výrazně zvýšené riziko OCD a fyzitidy.

Dodání minerálů březí klisně není nic složitého, na trhu je velký výběr minerálních doplňku za předpokladu, že pastva nebo seno, které klisna přijímá má vyvážené poměry minerálních látek.

Po porodu je důležité aby klisna začala přijímat potravu, především seno a hrubou vlákninu pro zaplnění střev jako prevence koliky. Během laktace potřeba živin roste, nicméně je důležité reagovat na dle aktuálního výživného stavu klisny. Optimální je příjem kvalitní píce a minerálních doplňků, v případě hubnutí doplníme kalorické krmivo dle potřeby.

OCD - osteochondritida hříbat

Selhání buněčné diferenciace v rostoucí chrupavce vede k jejímu dramatickému ztluštění nebo retenci, vzniku trhlin a úlomků chrupavky. Uvolněné fragmenty mohou být zodpovědné za těžký zánět kloubu, který může vést k následnému rozvoji sekundární osteoartrózy. 

Protože tento proces je u koní obvykle aktivní pouze během prvního roku po narození, osteochondrotické léze se ze své podstaty vyvíjejí pouze v tomto období. 

Mladí koně s rychlým růstem, kromě genetických a environmentálních vlivů, jsou obvykle predisponováni k rozvoji patologie OCD. 

Může také dojít k traumatickému poškození chrupavky v kloubech, zejména v důsledku nadměrné zátěže nebo naopak po delším odpočinku v boxu, což přispívá k rozvoji OCD. Prakticky v jakémkoliv kloubu v kosterním systému koně může vyvinout OCD. Mezi běžnější klouby patří hlezenní kloub, kolenní kloub a mezi krčními obratli. Mezi méně časté klouby patří ramenní, loketní a kyčelní. Často, pokud je postižen kloub na jedné noze, stejný kloub na druhé noze také trpí určitým stupněm OCD. Hlezenní kloub je jedním z kloubů nejčastěji postižených osteochondrózou nebo OCD u teplokrevných koní a léze v tomto místě se často klinicky projeví až v pozdějšího věku, kdy začíná trénink a mladí koně jsou poprvé vystaveni vyšší zátěži.

V některých srovnávacích studiích provedených na dospělých jedincích, kteří vykazovali rychlý růst během svého vývoje a vyznačovali se výraznějším osvalením a nízkou tukovou hmotou, se skutečně ukázalo, že byli mnohem více náchylní k rozvoji OCD ve srovnání s pomaleji rostoucími koňmi, u kterých byla mnohem menší pravděpodobnost rozvoje onemocnění. Tyto rozdíly v náchylnosti k OCD se navíc projevily i u potomků některých samců stejného plemene. 

Během prvního stádia se léze OCD začínají vyvíjet na úrovni subchondrální kosti, kde dochází k rozsáhlé subchondrální intraoseální osteopenie. V druhém stádiu se tyto léze rychle projeví intraoseálním edémem subchondrální kosti. První trabekulární mikrofaktury tohoto stádia, pravděpodobně projevující se jako kostní modřina, mohou korelovat s edematózním morfologickým aspektem kostní dřeně. Takto poškozená tkáň se vyvine do sklerotického kruhu viditelného radiologicky, který vymezuje léze zdravé kostní tkáně a nese centrum lézí odkazujících na osteonekrózu. Na druhou stranu se chrupavka v této fázi jeví jako stále neporušená. Vývoj onemocnění vede k následnému změknutí a změně mechanických vlastností chrupavky, což má za následek uvolnění osteochondrálního fragmentu a vytvoření jednoho volného tělesa nebo oddělení několika fragmentů.   

OCD často nezpůsobuje rozpoznatelné příznaky a může být nalezena náhodně při rentgenologickém vyšetření. Typičtější projev je však pozorován u mladých koní (odstavených nebo ročních), kteří rychle vyrostli a zvyšují úroveň své zátěže. Může nebo nemusí dojít ke kulhání s oteklým kloubem naplněným tekutinou (synoviální výpotek). Po flexi kloubu se může kulhání zhoršit a palpace kloubu může způsobit bolest. Diagnostika se provádí na základě podrobného rentgenového vyšetření podezřelých kloubů, někdy se provádí sken jaderné kosti (scintigrafie) nebo nahlédnutím do kloubu pomocí artroskopie.  

Genetika

Genetická predispozice je jedním z předem definovaných rizikových faktorů ve vývoji jakéhokoli typu OC včetně OCD. Bylo tedy hlášeno několik případů genetického přenosu OCD u lidí. U koní bylo pozorováno, že některá plemena byla OCD postižena významně méně ve srovnání jinými, například u poníků nebyly diagnostikovány téměř žádné případy OCD. Nejvíce predisponované plemeno k OCD je plnokrevník, následovaný teplokrevnými koňmi. V poslední době byly klinické příznaky OCD zjištěny také u chladnokrevníků, kteří byli dosud považováni za nenáchylné k tomuto onemocnění. Genetický původ OCD byl tedy odhadován ve velmi širokém rozmezí hodnot koeficientu dědičnosti v rozmezí od 0,07 do 0,65. Bylo již publikováno mnoho článků o tom, že genetické pozadí této poruchy je komplexní a řízené velkým počtem genů. Ve skutečnosti byla zjištěna změna exprese několika genů zapojených do procesu normálního vývoje chrupavky. Srovnání genové exprese u mladých belgických teplokrevných koní s OC a bez něj ukázalo, že u koní s OC došlo k významné změně v expresi určitých genů zapojených do diferenciačních procesů chrupavky a endochondrální osifikace. Stejná studie identifikovala defekty v expresi genů PDGF-A (růstový faktor odvozený od krevních destiček), PTH-rP, Wnt/b-kateninu a Ihh, což naznačuje, že metabolické poruchy, jako je inzulínová rezistence, by se mohly podílet na patogenezi OC.

Genetická stránka tohoto onemocnění je poměrně složitá, zjednodušeně lze ale říct, že přenos z rodičů zde je.

 Léčba

Existují dva hlavní přístupy k léčbě OCD. 

Konzervativní léčba zahrnuje průběh injekcí polysulfátovaných glykosaminoglykanů nebo kyseliny hyaluronové buď intramuskulárně nebo do postiženého kloubu, aby se snížil zánět v kloubu. A to v kombinaci s odpočinkem v boxu, úpravou krmiva, zejména snížení příjmu bílkovin a energie a následně doplnění vitamínů, minerálů a stopových prvků a zařazením glukosaminu do krmiva. Pokud však hříbata v raném věku vykazují minimální léze a nemají žádný klinický projev, postačí k nápravě obvykle pouze prodloužený klid a úprava krmení.

Druhá možnost zahrnuje artroskopii k odstranění chrupavky a úlomků kostí z kloubu, oříznutí (kyretáž) roztřepené kloubní chrupavky a vyplavení chemikálií způsobujících zánět z kloubu. Opatření používaná pro konzervativní léčbu se používají také po operaci. Artroskopická operace je nutná v nejzávažnějších případech, kdy lze pozorovat kulhání zvířat a převážný otok postižené oblasti. Během zákroku je postižený kloub pečlivě prozkoumán, aby se odhalily všechny možné léze. Poté jsou odstraněny všechny volné tkáně a tělesa v kloubu. Následně se provádí "debridement", dokud nezůstane pouze zdravá tkáň. Zvláštní pozornost je třeba věnovat debridementu mladých hříbat, aby se zabránilo poškození subchondrální kosti, která je v této fázi stále měkká.

Zajímavost:

• Nedávný vědecký pokrok v této oblasti vedl k vývoji nových léčebných postupů založených na mezenchymálních kmenových buňkách, plazmě bohaté na krevní destičky a různých dalších biologických entitách, které lze přizpůsobit typu léze (OCD). Některé výzkumy se již zaměřily na hodnocení regeneračního potenciálu nových biomateriálů na různých koňských buněčných modelech, jen velmi málo z nich se však věnovalo studiu dopadu tohoto typu léčby a "opravy" lézí a dalších osteochondrálních postižení vzniklých v důsledku již existujícího poranění. Za tímto účelem byl proveden pokus o opravu poškození chrupavky za použití bio-dispozitivu sestávajícího ze želatinové β-trikalciumfosfátové houby impregnované plazmou bohatou na krevní destičky, kostním morfogenetickým proteinem-2 a kombinací mezenchymálních kmenových buněk. Současné literární zprávy o experimentální transplantaci mezenchymálních kmenových buněk ukazují, že jejich aktivace v defektní chrupavce za použití různých nosičů v přítomnosti kombinovaných růstových faktorů včetně TGF-β, BMP-2, BMP-4 a PDGF vedla k většímu zlepšení v léčbě lézí a regeneraci tkání ve srovnání s nosiči bez suplementace růstovými faktory. Úplné a účinné dlouhodobé regenerace chrupavky však dosud nebylo dosaženo pomocí těchto metod, což naznačuje, že stále chybí pochopení role růstových faktorů a jejich optimální kombinace v procesu diferenciace kmenových buněk.

Krmení

Zvýšená konzumace krmiva s vysokým obsahem energie je dlouho považována za hlavní rizikový faktor pro rozvoj OCD. Proto se uvádí, že omezení kalorického příjmu hříbat v raném věku je prospěšné pro zpomalení tempa růstu a následně pro snížení frekvence rozvoje osteochondrózy.  

Výživa má prvořadý význam; to může být ve formě nedostatku minerálů (např. mědi, selenu), nadbytku (např. zinku, manganu) nebo nerovnováhy (např. vápníku, fosforu). Příliš vysoká energetická a bílkovinná strava může u hříbat a ročních mláďat predisponovat k velmi vysoké rychlosti růstu, což vede k defektnímu vývoji subchondrální kosti. Ze stejného důvodu může "spurt růstu", ke kterému dochází po epizodě, jako je nemoc nebo odstavení, vyvolat OCD. Hormonální nerovnováha, zahrnující inzulin, tyroxin a růstový hormon, se může objevit, když je rychlost růstu nadměrně podporována, což může vést k nesprávnému vývoji subchondrální kosti a zrání chrupavky.

U hříbat, která několik týdnů konzumovala energeticky bohatou stravu a měla již existující léze OCD, byla prokázána významná nadměrná exprese genů kódujících extracelulární proteiny, proteiny s obratem extracelulární matrix a signální faktory buněk (katepsin K, LRP4, integrin αV, osteopontin, lumican, ATP6V0D2, thymosin b4 a IBS), což vedlo k základnímu defektu, který indukuje retenci chrupavky v subchondrální kosti.

Strava hříbat musí obsahovat omezené dávky snadno stravitelných sacharidů, aby se omezilo riziko hormonální nerovnováhy a také regulovala rychlost růstu mladých zvířat. Rovněž je důležitá suplementace mědi, v oblastech kde ji je nedostatek již pro březí klisny (perorální dávka 0,5 mg síranu měďnatého/kg tělesné hmotnosti/den).